Trans-komunita a ti druzí
Po několika měsících se konečně dostávám k tomu, abych napsal o věcech, který mě zaujaly v negativním slova smyslu. Chtěl bych tím poukázat na to, že chceme, aby se k nám ostatní chovali slušně a brali nás jako plnohodnotný bytosti, ale přitom se často sami neumíme chovat k těm, které potkal podobný osud.
Onehdá jsem se například bavil s pre-op FtM, který ještě ani nebral hormony, a dozvěděl jsem se toto: "..kdyby moje dcera byla lesba, asi bych to nerozchodil.." Další FtM zase chodí s jednou MtF a chová se k ní a mluví o ní, jako by to byla nějaká naprosto méněcenná bytost. Mezi skupinama MtF a FtM se vůbec občas dějí zajímavé věci….
Co bych rád jednou pochopil - proč neustále musí docházet k tomu, že se někdo s jiným člověkem pohádá o to, jestli je či není stejná žena (případně muž) jako ti, co se tak narodili? Někdo prostě bere svoje tělo jako omyl přírody a nepochybuje o tom, kým je, někdo zase nechce nebo nemůže zapomenout na dobu, kdy žil v roli odpovídající biologickýmu pohlaví a nemá zapotřebí nebo nedokáže se zařadit. Měl bych snad proto, že se nepovažuju za muže, přesvědčovat o tomtéž ostatní kluky, když oni jsou takhle spokojený?!
Pokud vyzněl předchozí odstavec jako kritika těch, kterým vadí, když někdo věří tomu, že je opravdová žena (opravdový muž), dostanu se k něčemu, co by to mělo vyvážit. Jeden kolega, který se rozhodl pro faloplastiku, jako by se po operaci zbláznil. (Dovolím si být ryze subjektivní.) Začal mi psát, jak je nutný takovou operaci podstoupit, a že i tý nejlepší partnerce bude nakonec vadit, když "ho" mít nebudu. To bych ještě bral, koneckonců, člověk někdy potřebuje přesvědčit i sám sebe, že se rozhodl správně. Ale co už není na místě – neustále jsem od něho dostával poučení o tom, jaký jsou opravdový chlapi (na rozdíl ode mě?), což korunoval tím, že mi poradil operaci mozku, abych byl konečně "pořádnej chlapák". Když jsem mu poprvé odpověděl, že mě vůbec nezajímá, jaký biologický chlapi jsou, začal mi sprostě nadávat a posílat mě do různých částí těla. Vzhledem k tomu, že jsem byl asi 2 dny po operaci, dostal jsem z rozčilení teplotu a málem musel jíst nějaký odporný prášky. Díkybohu jsem ho v létě svým opětovným odmítáním jeho "dobře míněných rad" naštval (nevím čím přesně) natolik, že mi napsal všechny sprostý nadávky, co zná, a s tím, že jsem "ubohej …neschopnej vystudovat školu(?!) .. buran, kterej si ani neumí najít holku(?!)", se mnou kontakt ukončil.:)
Asi poslední, co se mi dnes chce rozebírat, je to, že si mezi sebou neříkáme pravdu, a to i o podstatných věcech, jako jsou výsledky operací a tak. Chápu, že člověk nechce říkat všechno těm, kterým příroda dala tělo, jaký jim vyhovuje, ale nevím, proč nalhávat nesmysly někomu, kdo má šanci zvolit lepší řešení?! Proč neříct narovinu, že mě čeká ještě několik reoperací, že v posteli to není tak růžový, jak by si člověk přál, že mám třeba nějaký bolesti, a že bych do toho nešel, kdybych si měl vybrat znovu?
Je smutný, že si ani v rámci menšiny nemůžeme věřit – ač nerad, píšu to i jako varování pro všechny, kdo maj celou cestu ještě před sebou. Nebylo by na škodu, kdyby se každej sám za sebe dříve či později zamyslel nad tím, jestli nečeká od ostatních něco, co sám ještě úplně nezvládá.
Jak se říká – "konec dobrý, všechno dobré".. proto bych rád na závěr moc poděkoval všem, kdo s naprostou samozřejmostí pomáhaj a podporujou ostatní, jmenovitě za kluky například Dave a Saša.. Pokud jsem napsal něco nesrozumitelně, klidně se ptejte, jinak přeju krásnej podzim!:)
